Šumava 2011 podzim

            Na Šumavu jsme odjížděli ve čtvrtek v 6:00 a do cílové obce Lenora, která byla vzdálena 280 km se nám podařilo dostat již před 13:00.  Hned po příjezdu jsme zaparkovali přímo před obecním úřadem, kde je překvapivě doposud parkování zdarma! Vzhledem k tomu, že linie objektů vz. 37 prochází přímo vesnicí, tak jsme mohli s průzkumem začít hned za prvními domy. Kde pod silnicí stojí dvojice objektů opatřených PAU, bohužel hned u prvního se projevili problémy na Chlupcově detektoru, které se mu po vzoru McGyvera podařilo vyřešit zabudováním šišky do přístroje. I přes tuto významnou improvizaci se nedala funkce detektoru označit jako ideální.

Nedbaje na to jsme však pokračovali dále v průzkumu vstříc novým poznáním, když tu se před námi z lesa vylouplo kouzelné stavení. Zrovna takové jako bylo ve filmu Texaský masakr motorovou pilou. Příjemnou atmosféru místa dokreslovalo kromě mlhy a probořené střechy i několik veteránů v předrenovačním stavu pečlivě uschovaných pod vzrostlými kopřivami na dvoře budovy. Neodolali jsme pokušení a vydali se blíže abychom si mohli tuto Šumavskou idylu vyfotit. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme po přiblížení k budově zaznamenali uvnitř pohyb. Někteří účastníci dokonce tvrdili, že za zamlženými okny spatřili obličej muže s koženou maskou, to však byl zcela jistě přelud vyvolaný atmosférou tohoto ponurného místa. Každopádně ať už zpustlou, utopenou a zarostlou chatrč obýval pomatený pohraničník, bývalý nacista a nebo pouze pan Čahoun, o setkání s ním jsme nestály a proto jsme místo rychle opustili.

            V podvečerních hodinách jsme dorazili k objektům stojících v lese západně od Zátoně, vzhledem k tomu, že se začalo šeřit rozhodli jsme u jednoho z nich přespat. Ještě před příchodem tmy se nám podařilo z plachty na přikrývání aut, zhotovit luxusní přístřešek pro čtyři lidi. Potom co se setmělo jsme pod vlivem odpolední strašidelné příhody museli rozdělat oheň, některým členům výpravy však toto opatření nestačilo a tak si pocit bezpečí navozovali nezřízenou konzumací hermelínu, fazolí a kalné jindřichohradecké lihoviny. V noci se však v plné síle projevila krátkozrakost jejich počínání, protože akutně museli sami uskutečnit několik riskantních a nebezpečných výprav do hlubokého a temného lesa.

Druhý den jsme pokračovali v průzkumu dále na západ, během něhož se nám ze země podařilo dostat spoustu zajímavých předmětů, bohužel se téměř ve všech případech jednalo o kramle a plechovky. Znechuceni těmito neúspěchy jsme se rozhodli pro návrat do Lenory, cestou jsme ještě posbírali mřížky jímek na vysráženou vodu a torzo poválečného uzávěru střílny. V Lenoře jsme poobědvali a protože jsme potřebovali natočit vodu v místní hospodě, využili jsme této zámiňky pro poklidné odpolední posezení v teple. Kvůli státnímu svátku bylo vevnitř plno a tak jsme si mohli povšimnout, že před nedávnem do vesnice dorazil vietnamský výprodej šusťákových adidas souprav, které jsou zde stále velmi populární. Atmosféru divokých devadesátých let dokreslovala také rozměrná televize zahraniční značky SONY stojící v rohu místnosti a v neposlední řadě i trojice místních borců, jenž svým vzhledem nápadně připomínala členy skupiny Lunetic po dvaceti letech. Zrovna v okamžik když nám scházeli dvě piva k rytmickému přednesu písně „Ať je hudba tvůj lék“, se venku krásně vyjasnilo a mi tak mohli vyrazit vstříc Vltavskému luhu. Tam jsme očekávali podstatně úrodnější půdu, než byla v lesích nad Lenorou. V pozdních odpoledních hodinách se nám podařilo dosáhnout opuštěného vodáckého tábořiště u Soumarského mostu. Odkud jsme pokračovali v průzkumu během něhož se opět začali projevovat potíže s Chlupcovým detektorem. Po diagnostikování opětovné závady v mechanismu šišky se ho zase podařilo alespoň provizorně opravit. Nakonec jsme však museli s průzkumem brzy skončit jelikož se začalo stmívat. Prostor západní části Vltavského luhu se ukázal pro přenocování jako krajně nevhodný, a tak jsme se rozhodli pro návrat do prázdného tábořiště, kde jsme v klidu přenocovali.

Třetí den jsme ihned ráno vyrazili do luhu s cílem dosáhnout alespoň, křížení linie lehkého opevnění s železniční tratí. Což bylo vzdáleno cca 5 km od místa přespání. Samotný průzkum v tomto prostoru byl velmi komplikovaný, protože objekty jsou skryty v hustých lesích  mezi kterými jsou rozsáhlé podmáčené louky a četná slepá ramena, takže je nutné při cestě k jednotlivým pevnůstkám zdlouhavě obcházet spoustu přírodních překážek. Navíc se jedná o oblast první zóny národního parku kam je vstup zakázán, na to jsme však přišli až doma, takže jsme se tím během průzkumu nemuseli zatěžovat.  I přes odlehlost linie se v objektech nedochovalo mnoho výbavy. Kromě ventilátorů, lapačů zplodin a čelních desek lafet UL 1 zde nezůstalo skoro nic. Občas lze narazit ještě na zapomenuté periskopové závěsy, ale těch už je jenom pár a rozhodně neplatí, že by byly v každém objektu. Během hledání detektorem se nám podařilo vykopat několik závěsů pro LK vz. 52 a TK vz. 43 Gorjunov a taky asi dvě mapy s příslušenství UL 1, což nebylo nic moc. Obtěžkáni těmito nepříliš cennými nálezy jsme v odpoledních hodinách vyrazili zpět do tábořiště. I když nám štěstí zrovna nepřálo, tak aspoň nám přálo počasí, protože se udělalo hezky a tak jsme se mohli kochat krásnými výhledy do zdejšího kraje lužních lesů a nekonečných mokřin. Večer se naplno projevil akutní nedostatek potravin, se kterými jsme museli šetřit už od předcházejícího dne, jelikož se nám kvůli státnímu svátku nepodařilo nic koupit. Uvařili jsme si tak poslední těstoviny a s poloprázdným žaludkem šli spát.